Proč jsou moderní open world hry stále větší, ale méně zábavné?

Moderní open world hry jako Ghost of Tsushima, Hogwarts Legacy nebo nejnovější Assassin’s Creed Shadows lákají hráče na obrovské a vizuálně působivé světy. Přesto stále častěji narážejí na stejný problém – rozsah vítězí nad obsahem. Vývojáři sice vytvářejí krásné digitální krajiny plné detailů, ale hráči v nich často nemají co dělat. Herní svět se tak stává spíš kulisou, než smysluplným prostorem pro objevování.

Například Shadows se snaží vyhnout klasickému „to-do listu“ a nabízí přirozenější přístup – orientaci podle popisů, nelineární příběh nebo náhodné události ve světě. Přesto zůstává dojem, že vše jen opakuje známé vzorce: šplhání na věže, sbírání zbytečností, tiché zabíjení v nepřátelských pevnostech. I když se změny ročních období snaží o iluzi dynamiky, na hratelnost mají minimální dopad.

Stejný problém měl i Spider-Man 2 – i když pohyb po městě je zábavný, samotné město působí prázdně. Chybí motivace k prozkoumávání, chybí interakce, chybí hloubka. Výsledkem je, že čím větší je svět, tím víc působí jako prázdná slupka. Herní průmysl se tak ocitá na křižovatce – technická dokonalost nestačí, pokud za ní nestojí opravdová herní substance.